Eliška Perglerová

Princip vepřovice / Vepřovice Principle / 2019

IMG_4166

Je paradoxní, že člověk zpravidla inklinuje k tomu, co je klinicky sterilní, čisté, neměnné, tedy fakticky neživé, a kontakt s mokrým, slizkým, mokvajícím a zapáchajícím, zkrátka živým, jej obvykle odpuzuje. Dle Freuda je civilizace založena na potlačení nízkého tělesna. Tímto tělesnem lze však v jeho pojetí chápat celou přírodu, neboť tělo je přírodou nám nejbližší. Je pozoruhodné, jak účinně nás umělost současného životního stylu dokáže izolovat od nás samých a jak snadno se podvolujeme civilizaci, jež z nás v lepším případě činí pokojovou květinu, která bez vnější péče uvadá.

Projekt Elišky Perglerové tématizuje pasivitu a odevzdanost, s nimiž přijímáme úlitbu civilizace, jakož i nezájem o to, vzít věci do vlastních rukou. Polemizuje se stávající konstelací sil podílejících se na proměnách sdíleného prostoru, kde stále převládají především instantní developerské projekty a volá po větší osobní účasti jednotlivců. Její projekt je svého druhu trenažerem, jenž nabádá k překonání ostychu z kontaktu s bezprostředním okolím a – do jisté míry – i k občanské neposlušnosti, ve smyslu guerilla strategií měnících tvář města i přírody v něm. Vychází z přesvědčení, že lidem žijícím ve městě chybí fyzická tvůrčí práce, spontánnost a volnost se nějak projevit. Za tímto účelem ustavuje volně migrující a otevřené uskupení lidí, jež mají za úkol z bláta vytěženého v libeňských docích a dalších přírodních materiálů vytvářet efemérní architektonické a sochařské struktury. Právě bláto, tato taktilní, odpudivě mazlavá a degradující matérie, slouží jako prostředník intenzivního kontaktu s přírodou. Protože je ale povaha této činnosti nevyhnutelně pomíjivá, to, co nakonec vzniká je spíše Beuysovou terminologií sociální plastika.

Tomáš Knoflíček, kurátor M3 festivalu 2019

/

It´s paradoxical that man often inclines to things that are sterile, clean, stable – practically lifeless, and is usually driven back by contact with something slimy, moist and smelly – simply alive. According to Freud, civilization is based upon suppressing raw physicality. Under this physicality, we can understand the whole nature, as our body is our closest form of nature. It is remarkable how the artificiality of today´s lifestyle is able to isolate us from ourselves and how easy we surrender to civilization that, in the better case, makes of us a room flower that withers without external care.

Eliška Perglerová´s project thematizes passivity and resignation with which we accept the libation of nature as well as a resignation on taking things into our hands. She argues with the present constellation of forces included in the transforming of shared space where the instant developer´s projects still dominate and she calls for broader participation of individuals. Her project is a sort of a simulator that encourages us to surpass our shy of contact with the environment and almost invites us to civil disobedience in terms of guerilla strategies for changes in the shape of the city and nature in it. She builds upon her belief that city people lack creative physical activity, spontaneity, and freedom of expression. For this purpose, she establishes an opened and freely migrating group of people whose goal is to create ephemeral architectonic and sculptural structures out of mud dug out in docks of Libeň and other natural materials. Indeed mud – the tactile, grim and degrading matter – serves as a mediator for intensive contact with nature. However, as the nature of this activity is necessarily transient, the result happens to be more of a ´social sculpture´ as Beuys would call it.

Tomáš Knoflíček, curator of the M3 festival 2019

IMG_4360IMG_4163IMG_4183IMG_4168IMG_4176IMG_4174IMG_4189IMG_4382