Eliška Perglerová

ŘEDĚNÍ SOUST / GAMPA / 2019 / David Helán, Lenka Kerdová, Ian Mikyska, Eliška Perglerová, Ladislav Železný

Regardless12

Jak se lze nejlépe soustředit? Jak se lze nejlépe soustředit na umění? A jak se naše soustředění proměňuje v galerii? Soustředění, či spíše jeho pociťovaný nedostatek, je důležité téma naší doby. Letmý pohled do internetového vyhledavače nabídne řadu návodů: „Jak nalézt klid a jednoduchost v hektické současnosti“, „Jak trénovat soustředění“, „Soustředěnost – Filozofie úspěchu“… Pokud návody nepomáhají, pak můžeme zkusit „Léky na paměť a soustředění“. Anebo snad „Soustředění mládeže“, „Stmelovací soustředění“ či „Soustředění výkonostního týmu“. Když se se skupinou spřízněných lidí ocitneme v jiném prostředí a situaci, napomůže to našemu společnému soustředění?

 

Problematika dlouhodobě zajímá také pětici autorů, kteří se rozhodli věnovat tomuto tématu svoji výstavu. Pokoušejí se nastolit ideální situaci pro koncentraci. Výstava je souhrnem vzájemných vztahů jednotlivých aktivit, které provádějí samotní návštěvníci. Výstavní koncept je idealistický a utopický a může neuspět. Bez návštěvníků ochotných následovat instrukce ze sluchátek požadovaná situace nenastane. Výstava se nekoná.

 

Je známé, že jinak se soustředíme na statický a jinak na pohyblivý obraz. Jinak na performanci – o to víc jinak, pokud jsme (nuceni být) její součástí. Jinak na zvukové umělecké dílo. Jinak na dílo, které má svůj začátek a konec a jinak na takové, s nímž můžeme trávit libovolně času. Jinak na sochu, kterou můžeme obcházet z různých stran. Práce s různými formami soustředění je součástí výstavy, která plně využívá bohatosti rozmanitých přístupů a odborností jednotlivých tvůrců. Ti se věnují performanci, malířství, jazyku, teorii umění, hudbě a zvuku, sochařství, poezii a divadlu… Své rozmanité nástroje používají k vytvoření prostředí vhodného k soustředění. Jak se soustředí malířka, sochařka, teoretička, dramaturg, skladatel, performeři? Soustředí se na materiál, na prostor a gesta, na své vlastní myšlení, na zvuk, na vlastní tělo? Soustředí se na soustředění.

 

První idea výstavy vzešla od Lenky Kerdové a Elišky Perglerové, které zde nespolupracují poprvé. Jsou autorkami rozhlasového experimentu Soustředění ve středu, vysílaného v rámci cyklu Radioacustica na Vltavě. V něm precizním, chladným, vědeckým jazykem popisují fungování útrob lidského těla. Lenka Kerdová je malířka a teoretička umění. Eliška Perglerová je sochařka. Společně s další spoluautorkou, Ivetou Čermákovou, realizovala galerii Jedna hodina, která zčásti vznikala v rámci tvůrčí rezidence realizované spolkem Offcity na podzim roku 2016 právě v Pardubicích. Tato galerie má podobu přenosného nomádského prostoru – vejdeme dovnitř, usadíme se a prosedíme zde hodinu, za kterou se celá galerie otočí o tři sta šedesát stupňů. Dostatek času na soustředěné prožívání přítomnosti.

 

V galerii jsou návštěvníci zvyklí mít svobodu volného pohybu. Podle výzkumů návštěvník v galerii věnuje každému dílu v průměru osm vteřin, stráví na výstavě dvacet minut a svým pohybem obsáhne devadesát metrů čtverečních za minutu. Obrazy a sochy vyznačují prostor, v němž se lze pohybovat – ne příliš blízko, ne příliš daleko, právě tak akorát, aby došlo k rozpoznání sdělení.

 

Zde se však situace mění – vzdoruje běžnému vnímání v galerii. Není to výstava v pravém slova smyslu, nýbrž galerijní situace. Průchod galerií trvá vymezených třicet minut času. Hlas linoucí se ze sluchátek instruuje k procházení prostorem a provádění pohybů, vyluzování zvuků, vytváření gest. Výše zmíněné autorky přizvaly ke spolupráci Davida Helána, performera, který si rád hraje se slovy. Jedním z cílů jeho akcí je hledání hranic srozumitelnosti. Je autorem četných jazykolamů, kterými popisuje mimo jiné vlastní spletitá díla. Distancí od běžného vnímání, vyvinutím úsilí a zpracováním nezvyklých stimulů naše zpracování informace ztrácí svoji automatičnost. V pardubické galerii se ocitáme v situaci, z níž nelze jen tak odejít. Je přesně daná posloupnost našich aktivit. Jsme nuceni zaujímat nezvyklé polohy na nakloněné rovině, při kresbě i jinak, vykonávat obtížné činnosti jako zatloukání hřebíku za ztížených podmínek.

 

Výzkumník v oblasti neurověd David Eagleman zkoumá fenomén vnímání času. To probíhá všemi smysly zároveň a vstupují do něj také emoce a vzpomínky. Náš mozek nám z tohoto všeho zkoncentruje určitý příběh, interpretaci. Různé druhy sensorické informace (sluchové, taktilní či vizuální) přitom náš mozek zpracovává různou rychlostí, se zapojením odlišných nervových struktur. Aby nám mohl poskytnout jednolitou reprezentaci vnějšího světa, musí se nějak vyrovnat s těmito rychlostními rozdíly. Počkat na svůj verdikt, než doputuje ta nejpomalejší informace. (Trvá to zhruba desetinu vteřiny, což je časový úsek, který lidský mozek automaticky zesynchronizuje.) Vědomí nám tedy přináší retrospektivní interpretaci toho, co se událo. Vícesmyslové vnímání je akcentováno i na výstavě Ředění soust. Zrak jako dominantní smysl je potlačen, mimo jiné tím, že se částečně ocitneme ve tmě. Primárním smyslem, prostřednictvím kterého se v galerijním prostoru orientujeme, je zvuk. Zvuk ve formě instrukcí, ale také zvukové improvizace, vytvářené návštěvníky. Jakým způsobem tato situace zkoncentruje či zředí naše vnímání času?

 

Pro další dva přizvané autory je zvuk klíčovým médiem. Ian Mikyska skládá hudbu, ozvučuje objekty, dle vlastních slov zkoumá „okraje zvuku“. Jeho díla se často vztahují ke konceptu času. Například instalace Papír a čas v jihlavské OGV sestávala ze série interaktivních objektů. Návštěvníci zde mohli psát na papír (v rytmu vlastního dechu), poslouchat vlastní psaní, recitovat mantry a zklidnit tak své vnímání. Pátým členem týmu je Ladislav Železný, který působí jako zvukový designér v Českém rozhlase a je autorem zvukových objektů a instalací. Také jeho díla mívají meditativní povahu.

 

Stávající výstava má mantrický rytmus. Matra jako nástroj pro mysl, kdy se opakováním určitých slov dostáváme do stavu meditace. Takto lze ale zacházet se všemi slovy. Vytvořit z nich zvukovou vibraci. Zbavit je jejich běžného významu. Ostatně i samotný název výstavy vznikl z opakování. Soust-ředění, soust-ředění, soust-ředění… Situace, kdy donekonečna opakujeme nějaké slovo, až přestává dávat smysl. Nebo spíš začne dávat smysl jinak, čistě jako shluk zvuků. Zvuk oproštěný od svého významu. Až se dostaneme zpátky ke zvukům vlastního těla. Od sebe, k sobě. Nádech výdech.

 

Procházení výstavou vybízí k soustředění na místo, kde se právě nacházíme. Zároveň prostřednictvím poslechu přesměrovává pozornost jinam. Nutí k přepínání pozornosti. Součástí fyzické aktivity návštěvníků je gestické malování, je možné zanechat dočasnou vizuální a zvukovou stopu. Máme možnost vytváření společné skladby, vlastníma rukama poháníme gramofony, přehrávající palindromy – v průběhu kolektivní zkušenosti palindromického Djingu se ocitáme uchem v mechu.

 

Ředění soust tedy předkládá široký rejstřík soustředění. Ale lze situace ideálního soustředění vůbec dosáhnout? Lze toho dosáhnout pro rozmanité skupiny návštěvníků, nebo jsou pro každého ideální podmínky nerušení odlišné? Jak se soustředí děti, jak nás ovlivňují naše zkušenosti a očekávání? Pomůže nám, když po příchodu do galerie odevzdáme mobilní telefon? Autoři instalaci chápou také jako určitou formu daru – získáme půl hodiny času na soustředění. Je na nás, zdali a jak jej přijmeme.

 

Lenka Dolanová, kurátorka

Regardless19Regardless97Regardless27

více na http://www.gmpardubice.cz/